2 Královská 6 B21

1. Proročtí učedníci řekli Elíšovi: „Podívej se, místo, kde s tebou bydlíme, je nám příliš těsné.

2. Pojďme k Jordánu; každý odtamtud vezmeme jeden trám a postavíme si tam místo k bydlení.“ Odpověděl jim: „Můžete jít.“

3. „A nechtěl bys jít se svými služebníky?“ řekl jeden z nich. „Dobrá, půjdu,“ odpověděl Elíša

4. a šel s nimi. Přišli k Jordánu a začali kácet stromy.

5. Jednomu z nich při tom náhle sklouzla sekera z topůrka a spadla do vody. „Ach, pane!“ vykřikl, „byla vypůjčená!“

6. „Kam spadla?“ zeptal se Boží muž. Když mu to místo ukázal, Elíša usekl kus dřeva, hodil ho tam a sekera vyplavala.

7. „Vytáhni si ji,“ řekl a on natáhl ruku a vzal si ji.

8. Když aramejský král válčil s Izraelem, poradil se se svými služebníky a řekl: „Položím svůj tábor tam a tam.“

9. Boží muž ale vzkázal izraelskému králi: „Dej pozor, ať neprocházíš tímto místem; skrývají se tam Aramejci.“

10. Izraelský král pak na to místo, o kterém mu Boží muž řekl, poslal varování, ať si tam dávají pozor. Tak se to dělo znovu a znovu.

11. Aramejského krále to přivádělo k nepříčetnosti. „Tak řeknete mi už,“ křičel na své služebníky, „kdo z nás tady donáší izraelskému králi?“

12. Jeden z jeho služebníků se ozval: „Nikdo, pane můj, králi. To Elíša, ten prorok v Izraeli, prozradí izraelskému králi i to, co říkáš v ložnici.“

13. Král tedy rozkázal: „Jděte zjistit, kde je! Nechám ho tam zajmout.“ Když pak přišla zpráva: „Je právě v Dotanu,“

14. hned tam poslal koně, vozy a množství vojáků. Dorazili tam v noci a město obklíčili.

15. Ráno sluha Božího muže vstal, vyšel ven a hle – kolem celého města vojsko, koně a vozy! „Ach, můj pane,“ řekl mládenec Elíšovi, „co si počneme?“

16. „Neboj se,“ odpověděl mu. „S námi jich je víc než s nimi.“

17. Pak se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu oči, ať vidí.“ Hospodin mládenci otevřel oči a hle – uviděl kolem Elíši horu ohnivých koní a vozů!

18. Když se k němu Aramejci začali stahovat, Elíša se modlil k Hospodinu: „Prosím, oslep ten zástup!“ A on je naráz oslepil, jak Elíša řekl.

19. Elíša pak na ně zavolal: „To není ta cesta! To není to město! Pojďte za mnou a dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří.

20. Jakmile vešli do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a hle – uviděli, že jsou uprostřed Samaří!

21. Vtom je spatřil izraelský král. „Mám je pobít, otče? Mám je pobít?“ ptal se Elíši.

22. „Ne!" odpověděl. „Nezajal jsi je vlastním mečem a lukem, a teď bys je chtěl pobíjet? Dej jim jídlo a vodu, ať se najedí a napijí a pak ať se vrátí ke svému pánu.“

23. Král jim tedy vystrojil velikou hostinu, a když se najedli a napili, propustil je. Vrátili se ke svému pánu a od té doby aramejské nájezdy na izraelské území přestaly.

24. Později ale aramejský král Ben-hadad znovu shromáždil celé své vojsko, vytáhl proti Samaří a oblehl je.

25. V Samaří nastal veliký hlad. Obléhání pokračovalo, až byla oslí hlava za osmdesát šekelů stříbra a čtvrt dížky „holubího trusu“ za pět šekelů stříbra.

26. Jednou, když izraelský král obcházel hradby, nějaká žena na něj vykřikla: „Pomoz, pane můj, králi!“

27. „Když ti nepomáhá Hospodin, jak ti mám pomoci já? Je libo obilí z mlatu nebo víno z lisu?!“ odpověděl jí král.

28. Potom se zeptal: „Tak co chceš?“ Začala mu vyprávět: „Tahle žena mi řekla: ‚Dej sem svého syna. Dnes ho sníme a zítra sníme zase mého.‘

29. A tak jsme mého syna uvařily a snědly. Druhý den jí povídám: ‚Dej sem svého syna, ať ho sníme.‘ Jenže ona svého syna schovala!“

30. Když král uslyšel slova té ženy, roztrhl své roucho. Jak obcházel hradby, lidé si všimli, že má na holém těle pytlovinu.

31. „Ať mě Bůh potrestá a ještě mi přidá,“ zvolal král, „jestli ten Elíša, syn Šafatův, ještě dnes nepřijde o hlavu!“

32. Pak poslal pro Elíšu. Ten zatím seděl doma se stařešiny Izraele. Ještě než k němu královský posel dorazil, řekl jim: „Vidíte, ten vrahoun už někoho poslal, aby mě připravil o hlavu. Dávejte pozor; až ten posel přijde, zavřete za ním dveře a pevně je držte. Slyším, jak mu jde v patách jeho pán.“

33. Sotva to dořekl, přišel posel se vzkazem: „Za to neštěstí může Hospodin! Proč bych v něj ještě doufal?“