Izaiáš 57 B21

1. Spravedliví umírají a nikomu to nevadí; zbožní lidé navždy odcházejí a nikdo na to nemyslí, že spravedliví odcházejí před neštěstím.

2. Odcházejí v pokoji, odpočívají na loži, kdo přímou cestou kráčeli.

3. Teď ale přistupte, vy synové čarodějky, vy plémě nevěrníka a nevěstky!

4. Komu se to posmíváte? Komu se pošklebujete, na koho jazyk vyplazujete? Copak nejste děti vzpoury, nejste plémě lži?

5. Vášnivě smilníte v posvátných hájích a pod kdejakým stromem košatým; zabíjíte své děti v roklích pod skalními útesy!

6. Mezi balvany v roklích najdeš svůj úděl, právě ony budou tvým osudem. Vždyť právě jim vyléváš úlitby, jim přinášíš své moučné oběti. Copak mě tyto věci obměkčí?

7. Na vysoké a strmé hoře sis lože ustlala, na ni jsi stoupala, abys tam obětovala.

8. Za svými dveřmi, za svými veřejemi postavila sis památník. Daleko ode mě ses vysvlékla, vystoupilas na lože a doširoka odkryla; smlouvou ses s nimi spojila, jejich lože milovala, na úd zírala!

9. S olejem jsi za Molochem chodila, byla jsi samá vonná mast; do dálek jsi své posly vyslala, sestoupila jsi až do pekla.

10. Tou spoustou cest ses unavila, neřekneš ale: „Marná námaha!“ V tom svém údu jsi život nalezla, a tak jsi nepolevila.

11. Koho ses tolik děsila a bála, že jsi zradila? Na mě sis ani nevzpomněla, vůbec jsi na mě nedbala! To proto, že jsem tak dlouho mlčel, přestala jsi mě mít v úctě?

12. Já sám odhalím spravedlnost tvou i tvé skutky – a k ničemu ti nebudou.

13. Až budeš volat o pomoc, nech se zachránit tou svou sebrankou! Všechny ty modly přece vítr odnese, odvane je už pouhý dech. Kdo se však ke mně uchýlí, dostane zemi za dědictví a obdrží horu mé svatosti.

14. On říká: Budujte, budujte, cestu připravte, překážky z cesty mému lidu odkliďte!

15. Toto praví ten Vznešený a Vyvýšený, jenž žije ve věčnosti a má jméno Svatý: Žiji vysoko a ve svatosti, ale i s tím, kdo je sklíčený a pokorný, abych oživil ducha pokorných, abych oživil srdce sklíčených.

16. Nebudu stále vznášet výčitky, nebudu se hněvat navěky – vždyť by se přede mnou každý duch zhroutil, každá duše, již jsem učinil!

17. Rozlítil jsem se nad hříchem jejich lakoty, bil jsem je ve svém hněvu skryt, oni však stále po svém odcházeli pryč.

18. Viděl jsem jejich cesty – přesto je uzdravím, znovu je povedu a útěchu jim navrátím,

19. ovoce chvály stvořím pro jejich rty. Pokoj! Pokoj vzdáleným i blízkým, praví Hospodin. Já je uzdravím.

20. Ničemové však budou jak moře bouřící, jež nemůže se utišit a jehož vlny kalným bahnem zmítají.

21. Můj Bůh praví: Není pokoje pro ničemy!