Jeremiáš 4 B21

1. „Kéž by ses, Izraeli, vrátil, praví Hospodin, kéž by ses ke mně navrátil! Kéž bys mi své nechutnosti odklidil z očí a víc už nebloudil!

2. Kéž bys v pravdě, soudu a spravedlnosti přísahal: ‚Jakože žije Hospodin!‘ Pak by si jeho jménem žehnaly národy a jím se chlubily.“

3. Toto praví Hospodin obyvatelům Judy a Jeruzaléma: „Zorejte zemi ležící ladem a nesejte už do trní.

4. Pro Hospodina se obřežte, obřežte svá srdce, lide judský a obyvatelé jeruzalémští, ať můj hněv nevyšlehne plamenem, ať se nerozpálí vašimi zločiny, takže by nešel uhasit.“

5. „Oznamte to v Judsku, rozhlaste v Jeruzalémě, po celé zemi ať troubí polnice, volejte ze všech sil a říkejte: ‚Shromážděte se! Prchněme do opevněných měst!‘

6. Na Sion namiřte korouhev: Rychle do bezpečí! Nestůjte! Od severu totiž přivádím neštěstí, strašné ničení.

7. Lev vyskočil ze své houštiny, hubitel národů vyrazil. Vydal se ze své domoviny, aby tvou zemi zpustošil. Z tvých měst zbudou pouhé trosky, v nichž nikdo nebydlí.

8. Proto se oblečte pytlem, naříkejte a truchlete: ‚Hospodinův planoucí hněv nás nemine!‘

9. Toho dne, praví Hospodin, se zhroutí král i velmoži; kněží budou tehdy zděšeni a proroci hrůzou oněmí.“

10. „Ach ne, Hospodine, Pane můj!“ zvolal jsem. „Jak jsi mohl tento lid a Jeruzalém tak podvést? Prý: ‚Budete žít v pokoji,‘ a přitom nám na hrdlo sahá meč!“

11. V ten čas bude tomuto lidu i Jeruzalému řečeno: „Od holých vrchů na poušti se žene žhavý vichr na můj lid. Ne aby převíval zrní a ne aby čistil –

12. na to je příliš silný. Přichází ode mě. To já teď nad nimi vynesu rozsudek.“

13. Už se žene jako mraky, jeho vozy jako vichřice, koně rychlejší než orli – běda, je s námi konec!

14. „Omyj své srdce od zla, Jeruzaléme, a budeš zachráněn. Jak dlouho ještě budeš přemýšlet zvráceně?

15. Hlasatel z Danu už je slyšet, z pohoří Efraim jde zlá zvěst.

16. Oznamte národům: ‚Už jsou tu!‘ Ohlaste Jeruzalému: ‚Zdaleka tě přišli oblehnout, proti judským městům se rozkřiknou!‘

17. Obklíčili Jeruzalém jako hlídači pole, neboť se vzbouřil proti mně, praví Hospodin.

18. To ty tvé způsoby a tvé skutky ti to zavinily. To je tvé neštěstí, ano tak trpké, zasáhne tě přímo do srdce!“

19. Bolí, bolí mě to v břiše! Bolestí svíjím se! Srdce mám sevřené, mé srdce se chvěje – nemohu zůstat mlčet! Slyšíš, má duše, hlas polnice? Troubí na poplach, do boje!

20. Pohromu stíhá pohroma, celá země je zničena. Má vlast je náhle v sutinách, můj domov je ten tam.

21. Jak dlouho uvidím válečné prapory? Jak dlouho uslyším troubit polnici?

22. „Můj lid se musel zbláznit – už mě neznají. Jsou jako hloupé děti – rozum nemají. Ve zlu jsou velmi šikovní, konat dobro však neumí.“

23. Viděl jsem zemi – hle, pustá a prázdná, vzhlédl jsem k nebi – bylo bez světla.

24. Viděl jsem hory – celé se chvěly, otřásaly se všechny pahorky.

25. Viděl jsem a hle – nikde ani člověk a všichni ptáci zmizeli.

26. Viděl jsem – a hle, sad se stal pouští, všechna města padla před Hospodinem, když vzplanul jeho hněv!

27. Tak praví Hospodin: „Z celé země zbudou sutiny, i když ji zcela nezničím.

28. A proto bude země truchlit i nebe nahoře se do tmy zahalí; co jsem řekl, totiž nevezmu zpátky, co jsem rozhodl, to nezměním.“

29. Jakmile zaslechli jezdce a lukostřelce, každé město se dalo na útěk. Do houští lezli, na skály šplhali, každé město je opuštěné, nezůstal ani človíček.

30. Co si však, nebožačko, počneš ty? Vezmeš si šarlatové šaty? Zlatými šperky se ozdobíš? Budeš si řasenkou líčit oči? Zbytečné krášlení! Tví milenci tebou pohrdají, chystají se tě zavraždit!

31. Slyším křik jakoby ženy v bolestech, jako když matka rodí poprvé – křik sténající Dcery sionské, jež vzpíná ruce: „Běda mi! Život mě opouští před vrahy!“