Job 14 B21

1. Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení.

2. Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.

3. Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš.

4. Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!

5. Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.

6. Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!

7. Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.

8. I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,

9. jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.

10. Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje?

11. Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,

12. právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.

13. Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!

14. Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!

15. Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.

16. Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.

17. Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.

18. Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,

19. jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!

20. Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.

21. O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.

22. Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“