Job 31 B21

1. Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima, že se nebudu dívat po dívkách.

2. Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,

3. ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li pohromu pachatelům zla?

4. Copak Bůh nehledí na mé cesty, copak nepočítá všechny mé kroky?

5. Jestli jsem v životě jednal falešně, jestli jsem kdy pospíchal konat lest –

6. pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubezpečí o mé nevině!

7. Jestli má noha z cesty zabloudila, jestli mé srdce odešlo za očima, jestli mi na rukou špína ulpěla –

8. pak ať co zaseji, sní někdo jiný, ať jsou mé ratolesti vykořeněny!

9. Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří přítele –

10. pak ať má žena pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do postele!

11. Byl by to přece zvrhlý zločin, byl by to trestuhodný hřích,

12. byl by to oheň k záhubě spalující, vykořenil by vše, co pěstuji!

13. Copak jsem svému služebníku odepřel právo nebo své služebnici, když měli se mnou spor?

14. Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?

15. Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás jeden a týž v lůně matčině?

16. Copak jsem nevnímal potřeby chudých, nechal jsem pohasínat oči vdovy?

17. Copak jsem jedl svůj chléb sám a sirotkům z něj nedával?

18. Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám pomáhal.

19. Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku?

20. Copak mi takový ze srdce nežehnal, když se vlnou mých ovcí zahříval?

21. Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá –

22. pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena!

23. Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál!

24. Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou?

25. Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám?

26. Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře,

27. takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek?

28. I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi!

29. Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?

30. Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby.

31. Copak si mí domácí museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?

32. Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.

33. Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?

34. Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?

35. Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis!

36. Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou!

37. Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ!

38. Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně,

39. jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce –

40. pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“

41. Zde Jobova řeč končí.