Job 41 CSP

1. Hle, číhat na něho by bylo ošidné. Cožpak se člověk nezhroutí již při pohledu na něj?

2. Nikdo není tak smělý, že by jej probudil. Kdo by se potom chtěl postavit proti mně?

3. Kdo mě v něčem předstihl, abych mu to musel odplatit? Cokoli se objeví pod celými nebesy, patří to mně.

4. Nebudu mlčet o jeho údech, popisu jeho zdatnosti a o půvabu stavby jeho těla.

5. Kdo odhalí jeho svrchní oděv? Kdo může proniknout jeho dvojitým chrupem?

6. Kdo kdy mohl otevřít jeho tlamu? Kolem jeho zubů číhá hrůza.

7. Jeho pýchou jsou řady štítů sevřených těsnou pečetí.

8. Tisknou se jeden ke druhému, ani vítr mezi ně nepronikne.

9. Jsou spjaty jeden s druhým, jsou sevřeny a neoddělí se.

10. Jeho supění zažehne světlo, jeho oči jsou jako víčka jitřenky.

11. Z tlamy mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry.

12. Z nozder mu vychází kouř jako z roztopeného kotlíku s rákosem.

13. Jeho dýchání rozpaluje uhlíky, z tlamy mu vychází plamen.

14. V jeho šíji přebývá síla, před ním předchází zoufalství.

15. Laloky jeho těla přilnuly k sobě, nepohne se, co je na něm slito.

16. Jeho srdce je slité jako kámen, slité jako spodní mlýnský kámen.

17. Z jeho vznešenosti dostávají hrdinové strach, hrůzou jsou celí bez sebe.

18. Meč, který jej zasáhne, neobstojí, ani kopí, střela či šíp.

19. Železo považuje za slámu, bronz za ztrouchnivělé dřevo.

20. Šíp z luku jej nezažene, kameny z praku se před ním změnily v plevu.

21. Kyj považuje za plevu, vysmívá se mávání srpáčem.

22. Zespodu má ostré hrany, valí se blátem jako smyk.

23. Hlubinu přivádí do varu jako hrnec, moře pokládá za kelímek na mast.

24. Zanechá za sebou světélkující dráhu, člověk si až myslí, že hlubina má šediny.

25. Není mu podobného na prachu země, takového, který je zbaven všeho děsu.

26. Na každého vyvýšeného dohlédne, je králem nad všemi potomky šelmy.