Joel 2 B21

1. Ať na Sionu troubí polnice, na mé svaté hoře poplach vyhlaste! Všichni obyvatelé země ať se třesou, neboť přichází Hospodinův den! Ano, blíží se

2. temný a chmurný den, den zahalený soumrakem! Jako se úsvit rozlévá po horách, blíží se veliká a mocná armáda, jaká odpradávna nikdy nebyla a navěky už nebude žádná podobná:

3. Před nimi sžírající oheň, za nimi plamen plápolá. Před nimi zem jak zahrada Eden, za nimi zpustošená pustina – uniknout není kam!

4. Napohled se podobají koním, řítí se vpřed jak oři váleční.

5. Rachotí jako jízda s vozy, skáčou přes horské vrcholy. Hučí, jako když slámu hltají plameny, jako mocné vojsko seřazené do bitvy.

6. Před nimi se chvějí národy, ve tváři blednou zděšením.

7. Řítí se vpřed jako vojáci, jako hrdinové útočí na hradby; směru se drží každý z nich, ze své dráhy se neodchýlí.

8. Jeden do druhého nevráží, každý sleduje svůj cíl, a i když na obranu narazí, neřídne jejich šik.

9. Na město se vrhají, řítí se na hradby, šplhají na domy, vnikají okny jako zloději.

10. Před nimi země třese se i samo nebe se musí chvět; slunce a měsíc zatmí se a zmizí záře hvězd.

11. Hospodin sám pak burácí v čele své armády; jeho tábor je obrovský, řipraven plnit jeho rozkazy. Veliký, vskutku hrozný je Hospodinův den! Kdo jej může snést?

12. A proto ještě teď, praví Hospodin, vraťte se ke mně celým srdcem svým, s postem, pláčem a truchlením!

13. Roztrhněte svá srdce, a ne pláště své, k Hospodinu, svému Bohu, vraťte se; je přece milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla upouští.

14. Kdo ví? Třeba se rozmyslí, pohnut lítostí, a požehnání nám zanechá, aby zas byly moučné oběti a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha.

15. Ať na Sionu troubí polnice, vyhlaste půst, všechny svolejte!

16. Shromážděte lid, posvěťte shromáždění, sezvěte starce, shromážděte děti i malé kojence. Ženich ať vyjde z ložnice a nevěsta ze svého pokoje.

17. Kněží, kteří Hospodinu sloužíte, plačte mezi síní a oltářem! Proste: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej posměchu své dědictví, ať nejsou pořekadlem pro pohany! Proč se má říkat mezi národy: ‚Jejich Bůh? Co je s ním?‘“

18. Hospodin se pak rozhorlí pro svou zem a nad svým lidem se slituje.

19. Hospodin svému lidu odpoví: „Hle, posílám vám obilí, víno a olej do sytosti! Nevydám vás už nikdy víc posměchu mezi pohany.

20. Severní vojsko od vás vyženu daleko na vyprahlou pustinu – jeho přední voj do Moře mrtvého, zadní pak do Středozemního; a vzejde z něho smrad a puch.“ Ano, on vykonal věci veliké,

21. neboj se, země, jásej a raduj se! Hospodin vykonal věci veliké,

22. ať už se nebojí polní zvěř! Širé pastviny zas budou zelené, stromy ponesou své ovoce a fíkovník s révou vydají užitek.

23. Synové Sionu, jásejte, v Hospodinu, svém Bohu, se radujte, neboť vám dá déšť, jak se patří, vylije na vás liják vydatný, podzimní i jarní, jako dřív.

24. Tvá humna budou plná obilí, tvé lisy budou tonout ve vínu a oleji.

25. Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i housenky – mé veliké vojsko, které jsem na vás vypravil.

26. Budete jíst a jíst až do sytosti a jméno Hospodina, svého Boha, velebit, toho, jenž pro vás koná zázraky: Můj lid už navěky nedojde potupy!

27. A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Hospodin, a žádný jiný není. Můj lid už navěky nedojde potupy!