Micheáš 7 B21

1. Běda mi! Jsem jako sběrač po vinobraní, jak ten, kdo paběrkuje po sklizni – nezůstal ani hrozen k ochutnání, ani jeden vytoužený zralý fík!

2. Zbožní ze země vyhynuli, jediný člověk není poctivý. Všichni číhají, jak by vraždili, každý svého bratra lapá do sítí.

3. Obě ruce mají ke zlu šikovné; úředník i soudce berou úplatek, mocný poroučí, co si zamane, a všichni kují pikle.

4. Nejlepší z nich je jako trní, poctivec horší než plot z bodláčí. Už přichází ten vyhlížený den – den, kdy se s tebou zúčtuje! Teď přijde zmatek nad zmatek!

5. Nespoléhejte na bližní, nevěřte ani příteli, chraň se svá ústa otevřít i před ženou, co máš v náručí!

6. Syn pohrdá svým otcem, dcera se staví proti matce, snacha své tchyni vzdoruje – člověk má nepřátele ve vlastní rodině.

7. Já ale Hospodina vyhlížím, čekám na Boha – on mě zachrání, můj Bůh mě vyslyší!

8. Nejásej, nepříteli, nade mnou – i když jsem padl, povstanu! I když teď sedím vprostřed tmy, mým světlem je Hospodin.

9. Proti Hospodinu hřešil jsem, a proto nesu jeho hněv, dokud se mého sporu neujme a neobhájí mě. Vyvede mě znovu na světlo a spatřím jeho spravedlnost.

10. Až to uvidí můj nepřítel, hanba ho přikryje – toho, který mi říkával: „Kdepak je Hospodin, ten tvůj Bůh?“ Na vlastní oči se podívám, až ho jak bláto na ulicích rozdupou!

11. Bude to den obnovy tvých zdí, den, kdy se tvé meze rozšíří;

12. den, kdy připutují až k vám z Asýrie i z měst Egypta, ze zemí od Egypta až po Eufrat, od moře k moři a od hor k horám.

13. Země se však stane pustinou kvůli svým obyvatelům; to bude ovoce jejich skutků.

14. Svou holí pas svůj lid, stádo, jež je tvým dědictvím. Ať žijí sami v zarostlé krajině, uprostřed země podobné zahradě. Ať se pasou v Bášanu i Gileádu jako za dávných dnů!

15. „Jako tehdy, když jste opustili Egypt, ukážu vám své zázraky.“

16. Ať se národy zastydí, až to uvidí, ať jsou zbaveni vší odvahy! Ať si ústa rukou přikryjí, ať jim ohluchnou uši!

17. Ať lížou prach jako had, jako nějaký zeměplaz! Ať lezou s chvěním ze svých děr k Hospodinu, našemu Bohu, s děsem, ať z tebe mají bázeň!

18. Kdo je Bůh jako ty? Kdo odpouští viny a hřích promíjí pozůstatku svého dědictví? Nezůstáváš rozhněvaný navždycky, neboť sis milosrdenství oblíbil.

19. Znovu se nad námi slituješ, naše provinění pošlapeš, všechny naše hříchy smeteš hluboko do moře!

20. Projevíš svou věrnost Jákobovi, své milosrdenství Abrahamovi, jak jsi přísahal našim otcům tehdy za starodávných dnů.